Právě tohle prohlašovali v roce 1999 všichni členové Národopisného souboru Doudleban,kteří připravili již III.ročník Doudlebských dožínek. A protože Doudlebáci jsou pravé ˝selské palice˝ neodradilo je ani nepříznivé počasí v minulých ročnících.Vždyť co může být krásnějšího,než pestré jihočeské kroje,vyzdobené vozy a zlaté obilí ozářené sluníčkem.
       Bývalo zvykem,že na poslední den žní se nechávalo na poli obilí pouze na jednu fůru,vůz se vyzdobil,chasa z posledního posekaného obilí uvila věnec s kyticí a zvesela,s písničkou se vracela do stavení.Tam předala věnec s kyticí hospodáři a hospodyni jako upozornění,že všichni pracovali ze všech sil,že je obilí pod střechou a tím je hlavní část potravy zajištěna.A že teď mají právo si alespoň několik hodin odpočinout po té namáhavé práci.Ale odpočinout vesele – při písničce a tanci.Správný hospodář se nesměl nechat zahanbit a musel být připraven.Piva,koláčů musel být dostatek pro všechny,kteří se na žních podíleli.
       Svět jde kupředu,dávno již nesekáme obilí kosou a srpem,jako dřív.Ale stále platí,že dobrého chleba se člověk nikdy nepřejí a jeho základem je zase jen obilí.
       Již stará doudlebská písnička říká ˝Už sme žito posekali,už sme ho i svázali,do stodol ho navozili,všechnu chasu sezvali˝.