Stejně to musí být pěkný pocit. Když jde po Doudlebech, z jedné strany má příbuzné v každém druhém baráku, vezme-li to z druhé strany, ob chalupu. Přitom není rodačka. Narodila se v západních Čechách. Ve vesnici nad Malší však vyrůstala. Pocházeli odtud babička s dědou a ti měli velký vliv na vnučku Mirku, která vstřebávala do sebe celý venkovský život i tradice, které provázely starobylou obec.
     Bylo jí patnáct, když se seznámila s folklórem. Ne že by předtím písničky (doma se pořád zpívalo) a tanečky (kolikrát se s děvčaty jen tak zatočila) neznala. To v Doudlebech, proslulých krojovanou družinou, nebylo myslitelné. Ale právě v roce, kdy uplynulo sto let od doby, co Doudleby darovaly jeden ze základních kamenů na stavbu Národního divadla, jí o něco starší kamarádka Alena přivedla do souboru.
     "Pojď to zkusit a uvidíš," přemlouvala ji přítelkyně, a ani nemusela. "Mne to hned chytlo a vydrželo už pětatřicet let."

Mlrka Diimfelderová (vlevo dole).

Koleda pod UNESCO

Miroslava, tehdy ještě Šejhlová, se učila od základních kroků, co je levá a pravá, že poctivá polka je krok sun krok a při tanci se mění směry po kruhu i proti němu, Že každé otočení a pohyb má svůj smysl a řád. Měla také štěstí. Na jednom z prvních vystoupení okusila Strážnici.'Zažila jedinečnou atmosféru Mekky tehdy ještě československých folkloristů, po níž touží každý pravověrný vyznavač této lidové kultury.
     "Jsem ráda, že za mého vedení souboru se nám podařilo dostat se do Strážnice už třikrát. Považuji to za velký úspěch a vyznamenání, protože ne každý soubor dostane příležitost, aby se předvedl na takové velké mezinárodní slavnosti," těší Mirku Diirnfelderovou. Doudleban tam uvedl dožínky a dvakrát masopust. Doudlebskou mládeneckou růžičkovou koledu, zcela originální mužský zvyk, jaký přetrvává jen v jižních Čechách. V některých vesnicích pro nedostatek koledníků, či spíše pro jejich nezájem zanikl. V Doudlebech se vždycky najde nejen tolik svobodných (a ochotných) koledníků jako apoštolů, ale i ženatých, vysloužilých koledníků do slaměné, "revizní a kontrolní koledy", kteří dbají, aby obřad na závěr masopustu probíhal podle všech zvyků, tradic a zákonitostí.
     Růžičková koleda je natolik jedinečná na celém světě, že renomovaní odborníci slibují zasadit se o její zapsání do seznamu kulturního dědictví organizace UNESCO.





Z pošťáckého pytle

     "Někdy se mi zdá, že místo hodin mám v hlavě větrník," neustále honí čas Mirku Diirnfelderovou. V zaměstnání i kolem souboru.
     V práci je na poště. Vede mzdovou účtárnu. Se suitou devíti spolupracovnic připravuje výplaty pro všechny jihočeské pošťáky. Sama je z pošťácké rodiny. Děda byl listonošem v Římově a až na Andělské hoře u Karlových Varů. Otec už se modernizoval. Rozvážel poštu v automobilu. Maminka úřadovala u přepážky v Jáchymově. Tam se rodiče poznali, a když jejich dcera přišla domů s tím, že neporuší rodinnou tradici, byli rádi.
     "Práce je jasná. Jedna a jedna budou vždycky dvě," naznačuje účtařka, co se skrývá za její službou. Všechno musí sedět a klapnout. Na papírech i v souboru."
     Folklór není pro ni jen odreagování od cifer. Nějaká oddechová činnost pro zábavu, při níž se dá amatérům leccos odpustit. "Nedá," div si nedupne umělecká šéfová. Jak je zvyklá na přesnost z kanceláře, tak ji vyžaduje i v souboru.

Vystoupení musí mít šmrnc

     Na nejbližší vystoupení se Dpudleban vypraví do Rakouska, v květnu bude účinkovat ještě v Táboře a v Kovářově. Na každý zájezd se připraví zvlášť, protože všude předvede něco jiného.
Soubor program samozřejmě umí. Častým opakováním ho má zažitý. Kdyby ale každý pátek neopakoval, nepiloval a netrénoval, točili by se tanečníci jako dřevění. Po delší pouze by jim nohy nešly tak zlehka, jak by měly jít, a nedostavila by se radost z toho, že si zatancujou, zazpívají a vejsknou.
     "Setřela by se nálada, atmosféra, abych to řekla slovem - šmrnc, na kterém si tolik zakládáme," mluví teď vedoucí o vztahu souboru k pokladnici lidové hudebnosti. Mirka Diimfelderová, která si na vystoupení obléká sváteční kroj po babičce, hovoří i o diváckém zájmu o folklór. Má dojem, že přes všechny moderní směry a zábavné žánry si lidová písnička a tanec cestu k lidem nachází. Pokud budou lidé ochotni věnovat tradičnímu umění svůj volný čas a najde se obětavý člověk, který tu partu fandů bude udržovat pohromadě, neu- stále ji pobízet a starat se, aby byla vidět na veřejnosti. V Doudlebanu je takovým tahounem paní Diimfelderová, která se přihlásila na svět na západě Čech, bydlí v Českých Budějovicích, ale srdcem je Doudlebačka.

Čí je Doudlebská polka?

     Doudleby mají cosi v sobě, co nazýváme geniem loci. Poutník, který se jen trochu vyzná v českých dějinách, s úctou vystupuje na místa, kde před tisíciletím kolotal život našich předků. Někdy v pátém šestém století si v téměř pustém územt na ostrohu řeky Malše založili opevněné hradiště.
     Přenesme se přes hlubiny věků i přes časy, kdy přes Doudleby vedla do Rakouska obchodní stezka, zvaná freistadtská. Tam nosili soumaři náklady s obilím, kožešinami a pivem, zpátky hlavně sůl a patrně i víno.
     V nevelké obci, která kdysi žila i z cestovního ruchu, pokud tak můžeme nazvat procesí, která se sem táhla za zázračnou Madonou i z Rakouska, se lidé Živili zemědělstvím. Starost o chleba a důvěrné sepětí s přírodou, která jim nedala nic zadarmo, se samozřejmě odrazila ve způsobu jejich života a také ve spontánní zpěvnosti a hudebnosti.
     Blízkost, prakticky bezprostřední sousedství na česko-rakouském pomezí, vzájemné zaměstnávání a pochopitelné spřízňování rodin, se prolínala i v lidové kultuře. Dodnes se například vedou spory, tedy spíše jen diskuse než vášnivé sváry, komu vlastně patří doudlebská polka, zvaná též linecká.
     "Nám nebo vám?" přetahovaly se nedávno o vlastnictví i Mirka Durnťelderová s jednou rakouskou kolegyní. Znalostí folklóru se blýskla i spolková ministryně zahraničí a aspirantka na rakouského prezidenta Benita Ferero-Waldnerová, s níž se vedoucí jihočeského souboru několikrát sešla na slavnostech.
     "Vlastně teď už to bude jedno," uzavřely dámy debatu na ono téma. "V jednotné Evropě..."