Národopisný soubor Doudleban, o jehož sídle snad nemůže být pochyb, vstoupil do jedenašedesátého roku své činnosti. Původně krojovaná družina je dnes občanským sdružením, jehož reprezentantkou je Mirka Dürnfelderová (51).

Jak početnou máte folklorní rodinu?
Je nás teď šestatřicet. Nedávno k nám přistoupili čtyři noví členové, ženáči, kolem třiceti let, takže jsme celkově poměrně mladí. Průměrně je nám šestadvacet let.

To je nejlepší věk na tancování. Mladí už dostali folklór do krve, starším ještě nevyprchal.
V našem souboru se sešly i dvě generace z jedné rodiny, ale spíše než na věku záleží na zájmu. Jaký ten člověk má vztah k folklóru, jestli je pro něj zapálený a co pro něj je ochoten obětovat. U nás jsou to pravidelné páteční zkoušky a vystoupení. Zanedlouho nás čekají tři, první bude v Rakousku.

K takovému souboru, jakým je váš, patří muzika. První byla Tibitanzlova kapela z Římova.
Co bylo, bylo. Teď to není žádná sláva. Máme jen harmoniku a v Doudlebech nejsou momentálně žádní muzikanti, kteří by s námi mohli spolupracovat. A i kdyby se našel někdo cizí, třeba z Budějovic, nechal by si hraní zaplatit a na to my nemáme. Nehledě na to, že k nám by se sice dostal, ale večer zpátky už nejede nic.

Hrají peníze velkou roli v činnosti souboru?
Jako všude jinde. I na akcích, které pořádáme, horko těžko vyděláváme. Výdělečný není ani masopust. Musíme si na celý den sjednat hudbu a tolik peněz koledníci po lidech zase nevyberou, aby se kryla aspoň režie. Na masopust tedy dosazujeme z toho, co jinde vyděláme. Dostáváme také něco z obecního úřadu, který však má sám svůj rozpočet našponovaný. Ale nikdy nás nenechal ve štychu, vždycky našel nějakou korunu.

Část souboru před českobudějovickou kašnou Samsona.
Foto archiov Doudlebanu
Co když jedete do zahraničí? ."Už jenom autobus musí stát dost peněz.
Nikde neděláme vystoupení, abychom na něm prodělali. Vždycky jedeme minimálně za dopravu. Když se vypravíme na festival do Kovářova, kam se vždycky velice těšíme, dostaneme na dopravu příspěvek tisíc korun. Doprava za celý den nás však stojí osm tisíc. Samozřejmě se snažíme získat podporu a dotace, kde se dá.

Zabýváte se výhradně doudlebským folklórem. Máte pořád z čeho vybírat?
Materiál sbírám v kronikách, archivech, mezi pamětníky už se toho moc nesebere, skóru už nic. Teď jsem ve Weissově sbírce našla šotyš. Ve starých písemnostech souboru není o něm ani zmínka a také staří lidé si nepamatují, že by ho někdy tancovali nebo viděli tancovat. Podle Weisse ale k nám patří. Je to tanec mírně rychlého tempa ve dvoučtvrťovém taktu. Ještě se dají najít další sloky písniček nebo varianty tanců.

Učí se mladí tanečníci rádi starým tancům?
Proto jsou v souboru, aby se je naučili a předváděli na veřejnosti. Někdy mi při zkoušce řeknou, jestli jsem se nezbláznila, že to, co po nich chci, nejde zatancovat. Při třetí zkoušce už změní názor. Když ovšem sama vidím, že to, co jsem si představovala, není ono, samozřejmě své názory koriguji.

Proč pořád setrváváte na tradici? Tancujete jako za starých časů.
To je náš záměr: ukazovat, jak se kdysi bavili naši předkové. My neděláme variace na folklór, jak to známe například ze slovenské Lučnice, ani tance neupravujeme do dnešní doby, i když je pochopitelně přizpůsobujeme jevištnímu provedení. Ladí nám to i s našimi kroji, většinou ještě originálními. Původní jsou i mužské opasky, vyšívané pávími brky. Z jejich letopočtů, které začínají roky osmnáct set, je patrné, jak jsou staré.

Jakou naději dáváte folklóru do budoucna?
Kladli jsme si otázku, jestli přežijeme do roku 2000. Máme už čtvrtý a nic nenasvědčuje tomu, že by to s ním šlo z kopce, ačkoli by potřeboval mnohem větší podporu, než se mu dostává. Přitom národopis v jakékoli podobě je jedinečným reprezentantem republiky a všude kam přijedeme, ať už to bylo ve Francii, Chorvatsku nebo nejčastěji v Rakousku, kam jezdíme šestkrát do roka, lidé obdivují naše kroje, a těší nás, že se jim naše vystoupení líbí.